Posledních cca 14 dní byl prevít nemocný a v noci se často budil bolestí. Tišícím prostředkem kromě pití bylo pouštění písniček na telefonu, dost často spojené s přenesením do naší postele. Telefon se položil vedle prevíta, on poslouchal a usínal, no a my v podstatě také. Tedy, alespoň jsem si to myslel.

Byly doby, kdy jsem před prevítem mohl říkat, co jsem chtěl a bylo to naprosto bez následků. Od drahé polovičky jsem sice byl neustále napomínán a kárán a navíc upozorňován, že se to obrátí proti mně. I stalo se.

Učit se jazyk je vždy problém – často vznikají různé tvary, které sice nejsou správné, ale určitě alespoň úsměvné. I náš prevít je docela slušný obroditel a slovotvůrce.

Narození prevíta je jistě velkou událost pro všechny. Při oznamování této skutečnosti světu to s sebou nese nutnost odpovědět nejprve na dvě otázky: A kolik váží? A jak je velikej?

Za mých studijních let patřily rozbory básní mezi mé „nejoblíbenější“ situace při vyučování. Básník, typicky povznesen alkoholem, napsal nějakou báseň a my, zcela střízlivý a tudíž nepovznešení, jsme museli odhadovat, co vlastně za svého života nedoceněný autor chtěl sdělit. Kdo by čekal, že mě tohle čeká při komunikaci s mým téměř tříletým prevítem.

Ačkoliv je prevítovi teprve něco málo přes dva a půl roku, stal se z něho nejen vášnivý, ale i celkem talentovaný fotograf. Jeho snímky lze rozdělit jako do oblasti dokumentu, tak do oblasti umění a dokonce i momentek.

Pořídíte-li si do rodiny přírustek v podobě malého prevíta, přijdete o (minimálně) jednu věc, které si o to víc budete cenit v budoucnu. Jde o kvalitní, dostačující a hlavně nikým (prevítem) a ničím (jeho řevem) nerušený spánek.

S podivem sleduji, jaká všechna kola se roztočí při narození nového človíčka. Vynechám-li ta příjemná, jako je radost z nového člena rodiny, jsou tu věci, které jsou přinejmenším smutné.