Oscar Wilde: Slavík a růže

Jednou jsem na Internetu hledal jakoukoliv česky psanou klasickou pohádku. Protože se mi to však nepovedlo, přepsal jsem známou pohádku Oscara Wildeho. Přeji příjemné počtení.

„Říkala, že by si se mnou zatančila, kdybych jí přinesl červené růže,“ naříkal mladý student, „jenže já nemám ani jedinou červenou růži v celé své zahradě.“

V hnízdě na cesmínovém dubu ho slyšel slavík, vzlétl skrze listí a zvědavě čekal, co bude dál.

„V celé zahradě nemám ani jedinou červenou růži!“ naříkal student a krásné oči se mu zalily slzami. „Ach, na jakých to maličkostech závisí štěstí! Přečetl jsem všechno, co napsali moudří lidé, pronikl jsem do všech záhad filosofie, a přece jsem v životě ztroskotal, protože nemám červenou růži.“

„Konečně opravdový milenec!“ řekl si slavík. „Noc co noc o něm zpívám, ačkoli jsem ho zatím nepoznal, noc co noc o něm vyprávím hvězdám – a teprve teď ho vidím. Vlasy má tmavé jako květy hyacintu a rty rudé jak ta růže, po které touží; ale vášní mu pobledla tvář, že je jako ze slonoviny, a na čelo mu vtiskl pečeť žal.“

„Zítra večer pořádá princ ples,“ šeptal mladý student, „a přijede tam i moje milovaná. Když jí přinesu červenou růži, bude se mnou tančit až do svítání. Když jí přinesu červenou růži, budu ji držet v náručí a ona mi skloní hlavu na rameno a její ruka se schoulí do mé. Ale já nemám v zahradě jedinou červenou růži, a tak budu sedět sám a sám a ona se u mně ani nezastaví. Vůbec si mne nevšimne a mně z toho pukne srdce.“

„Vskutku opravdový milenec!“ řekl si slavík. „O čem já zpívám, tím on trpí; co mě působí radost, jemu působí bolest. Ba. láska je něco úžasného! Je vzácnější než smaragdy a drahocennější než skvostné opály. Ani za perly a za granátová jablka ji nekoupíš a nevystavuje se na tržištích. Nedostaneš ji u kramářů a nedá se vyvážit zlatem.“

„Na kruchtě se usadí muzikanti,“ pravil mladý student, „a budou hrát na strunné nástroje a má milovaná bude tančit za zvuků harfy a houslí. Tak lehce bude tančit, že se bude nohama sotva dotýkat podlahy, a dvořané v pestrých úborech se k ní jen pohrnou. Se mnou však tančit nebude, protože nemám pro ni červenou růži.“ A vrhl se do trávy, zabořil tvář do dlaní a plakal.

„Proč pláče?“ ptala se zelená ještěřička, která kolem něho běžela se zdviženým ocáskem.

„No vážně, proč pláče?“ divil se motýl, poletující za slunečním paprskem.

„No vážně, proč?“ zašeptala něžným ztlumeným hláskem své sousedce sedmikráska.

„Pláče po červené růži,“ řekl slavík.

„Po červené růži?“ volali všichni. „To je k smíchu!“ A ještěřička, která byla tak trochu cynik, se rovnou rozchechtala.

Ale slavík rozuměl tajemství studentova žalu, seděl na dubu mlčky a přemýšlel o tajemném kouzlu lásky.

A náhle rozepjal křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl houštinou a jako stín plul nad zahradou.

Uprostřed trávníku stál krásný růžový keř a slavík, když ho uviděl, doletěl k němu a usedl mu na větévku.

„Dej mi červenu růži,“ prosil, „a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň.“

Ale keř zavrtěl hlavou.

„Já mám růže bílé.“ odpověděl, „bíle jako mořská pěna, bělejší než sníh na horách. Ale zaleť si k mému bratrovi, co obrůstá ty staré sluneční hodiny, ten ti možná dá to, co potřebuješ.“

I letěl slavík k růžovému keři, který obrůstal staré sluneční hodiny.

„Dej mi červenu růži,“ prosil, „a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň.“

Ale keř zavrtěl hlavou.

„Já mám růže žluté.“ odpověděl, "žluté jako vlasy mořské panny, co sedí na jantarovém trůně, žlutější než narcis, co kvete na louce, než přijde sekáč s kosou. Ale zaleť si k mému bratrovi, co roste pod studentovým oknem, ten ti možná dá, co potřebuješ.

I letěl slavík k růžovému keři, který rostl pod studentovým oknem.

„Dej mi červenu růži,“ prosil, „a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň.“

Ale keř zavrtěl hlavou.

„Já mám červené růže,“ odpověděl, „červené jako holubí nožky, červenější než ohromné vějíře korálů, co se vlní a vlní v podmořských jeskyních. Ale zima mi zmrazila cévy, mráz mi spálil poupata a bouře mi polámala větve, takže letos žádné růže mít nebudu.“

„Já potřebuji jen jednu červenou růži,“ pravil slavík. „Jednu jedinou červenou růži! Copak není vůbec žádná možnost, jak ji získat?“

„Jedna možnost je,“ odpověděl keř, „ale je tak hrůzná, že nemám odvahu ti ji prozradit.“

„Jen mi ji prozraď,“ řekl slavík, „já se nebojím.“

„Potřebuješ-li červenou růži,“ pravil keř, „musíš ji za měsíčního světla vytvořit z hudby a zbarvit ji krví z vlastního srdce. Musíš mi zpívat s hrudí nabodnutou na trn. Celou noc mi musíš zpívat a trn ti musí proniknout do srdce a tvá živá krev musí proudit do mých cév a stát se krví mou.“

„Smrt je vysoká cena za jednu červenou růži,“ zabědoval slavík. Je tak příjemné sedět v zeleném háji a pozorovat slunce v jeho kočáru ze zlata a lunu v jejím kočáru z perel. Tak líbezná je vůně hlohu, tak líbezné jsou zvonky schovávající se v údolích a vřes kvetoucí na kopcích. Jenže láska je víc než život, a co je srdce ptačí ve srovnání se srdcem člověka?"

I rozepjal slavík hnědá křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl nad zahradou a jako stín proplul houštinou.

Mladý student dosud ležel v trávě, kde ho slavík opustil, a slzy v jeho krásných očích dosud neoschly.

„Raduj se,“ volal slavík, „raduj se, budeš mít tu svou červenou růži! Já ji za měsíčního světla vytvořím z hudby a zbarvím krví vlastního srdce. A od tebe žádám jen jedno: abys vždycky zůstal opravdovým milencem, neboť láska je moudřejší než filosofie, a ta je velmi moudrá, a vlivnější než moc, a ta je velmi vlivná. Plamenně zbarvena jsou její křídla a jako plamen je zbarveno i její tělo. Rty má sladké jako med a dech jí voní po kadidle.“

Student vzhlédl z trávy a naslouchal, ale nemohl rozumět tomu, co mu slavík říká, neboť znal jenom to, co je psáno v knihách.

Ale rozuměl tomu dub a zesmutněl, protože toho slavíčka, co si vystavěl hnízdo v jeho větvích, měl rád.

„Zazpívej ještě jednou, naposled,“ zašeptal. „Bude mi po tobě teskno, až tu nebudeš.“

I zazpíval slavík dubu a jeho hlas zněl jako zurčení vody, tekoucí ze stříbrného džbánku.

Když slavík svou píseň dozpíval, zvedl se student a vytáhl z kapsy zápisník a olůvko.

„Formu má,“ říkal si, procházeje houštinou, „to se mu upřít nedá. Ale má nějaký cit? Bohužel asi ne. Inu jako většina umělců; všechno jen styl a upřímnost žádná. Pro nikoho by se neobětoval. Myslí jen a jen na hudbu; a umění, to ví kdekdo, je sobecké. Nicméně nutno přiznat, že mu v hlásku zní pár krásných tónů. Škoda, že nic neznamenají a nejsou k praktickému užitku.“ A šel do své jizby, lehl si na pryčnu a začal myslet na svou milovanou; a po chvíli usnul.

A když v nebesích zazářila luna, slavík přiletěl k růžovému keři a nabodl se hrudí na trn. Celou noc zpíval s trnem v rudi a chladná křišťálová luna se sklonila níž a naslouchala. Celou noc zpíval a trn mu vnikal do hrudi hlouběji a hlouběji a z těla mu odtékala životadárná krev.

Nejprve zpíval o zrození lásky v srdci jinocha a dívky. A na nejvyšší větévce růžového keře vykvétala divukrásná růže, plátek po plátku, jak šla píseň po písni. Bledá byla zpočátku, jako opar vznášející se nad řekou, bledá jako nožky jitra, stříbrná jako perutě úsvitu. Jen jako odraz růže v zrcadle ze stříbra, jako odraz růže ve vodní kaluži, taková byla růže vykvétající na nejvyšší větévce keře.

Ale keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc. „Přitiskni se ještě víc, slavíčku,“ volal keř, „nebo přijde den a růže nebude dotvořena.“

I přitiskl se slavík na trn ještě víc a jeho píseň zněla hlasitěji a hlasitěji, neboť zpíval o zrození vášně v srdci muže a panny.

A do plátků růže se rozlil něžně růžový ruměnec, podobný ruměnci v tváři ženicha, který líbá rty nevěstiny. Avšak trn ještě nepronikl až k srdci slavíkovu, a tak i srdce růže zůstávalo bílé, neboť jenom krví srdce slavíkova může zkarmínovět srdce růže.

A keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc. „Přitiskni se ještě víc, slavíčku,“ volal keř, „nebo přijde den a růže nebude dotvořena.“

I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jeho srdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá, krutá to byla bolest a bouřlivěji a bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí, o lásce, která neumírá ani v hrobě.

A divukrásná růže zkarmínověla jako růže východní oblohy. Karmínový byl prstenec jejích plátků, karmínové jako rubín bylo i její srdce.

Slavík však zpíval hlasem stále zemdlelejším, začal tlouci křidélky a oči se mu pokryly blankou. Píseň slábla a slábla a cosi svíralo slavíkovo hrdlo.

Pak náhle propukl v poslední melodii. Slyšela ji bílá luna a zapomněla na úsvit a omeškala se na obloze. Slyšela ji červená růže a zachvěla se v extázi a rozevřela plátky do studeného jitřního vzduchu. Ozvěna si ty tóny zanesla do své purpurové jeskyně v horách a probudila ze snů spící pastýře. Tóny proletěly dále rákosím na řece a rákosí doneslo jejich poselství moři.

„Podívej se, podívej se!“ zvolal keř. „Teď už je růže dotvořena!“ Ale na to už slavík neodpověděl. Ležel mrtev ve vysoké trávě, v srdci trn.

V poledne otevřel student okno a vyhlédl ven.

„No ne!“ vykřikl. „Takové zázračné štěstí! Červená růže! A podobnou růži jsem jakživ neviděl. Ta je krásná, že má určitě dlouhatánské latinské jméno.“ A vyklonil se a růži utrhl.

Pak si nasadil klobouk a s růži v ruce utíkal k profesorovu domu. Profesorova dcera seděla přede dveřmi, navíjela klubko modrého hedvábí a u nohou jí ležel její pejsek.

„Říkala jste, že byste si se mnou zatančila, kdybych vám přinesl červenou růži,“ zvolal student. „Tady máte tu nejčervenější růži na světě. Připněte si ji večer těsně k srdci, a ona vám poví, až spolu budeme tančit, jak vás miluji.“

Ale dívka se zamračila.

„Nehodí se mi bohužel k šatům,“ odpověděla. „Ostatně synovec komořího mi poslal pár pravých šperků, a šperky, jak je kdekomu známo, mají mnohem větší cenu než kytky.“

„Vy jste ale nevděčná, namouduši!“ řekl rozzlobeně student a odhodil růži na ulici. Spadla do kaluže a přejela ji jakási kára.

„Nevděčná!“ odsekla dívka. „Vy jste pěkný nezdvořák, abyste věděl. A kdo vůbec jste? Obyčejný student! A já si myslím, že nemáte ani takové stříbrné přezky na střevíce jako synovec komořího.“

A zvedla se ze židle a odešla do domu.

„To je ale pitomost, ta láska!“ říkal si student, když šel odtamtud. „Není ani zpolovice tak užitečná jako logika, protože nic nedokazuje a pořád nám slibuje něco, co se neuskuteční, a nutí nás věřit tomu, co není pravda. Je prostě dočista nepraktická, a protože být praktický znamená v téhle době všechno, oddám se zase filosofii a začnu studovat metafyziku.“

A vrátil se do své jizby, vytáhl velikánskou zaprášenu knihu a pustil se do čtení.