Jak navrhovat GUI

Dejte jedno a totéž zadání několika lidem, kde každý má jinou praxi s vývojem softwaru a dostane každé řešení jiné, ač každé dělá (mělo by dělat) to samé.

Rozdíl bude v grafickém uživatelském prostředí (GUI – graphics user interface). Začátečník vezme to první, co uzná za vhodné a „nějak“ to splácá dohromady. Pokročilejší programátor již alespoň zná jednotlivé ovládací prvky, tak použije ty, které jsou pro to nejvhodnější. Konečně nejvyspělejší vývojář nejenže použije ideální prvky, ale dokáže je ergonomicky rozmístit do okna.

V tomto krátkém přehledu naznačím několik zásad tvorby správného uživatelského rozhraní tak, aby uživatelé neskřípěli zuby, když hledají některý příkaz v menu (jako třeba ve Wordu).

Uživatelská nabídka

A když už je řeč o nabídce (menu), začneme právě jí. Pokud si projdete několik aplikací, všimnete si, že je zaběhnutým zvykem mít nabídku Soubor (File) (V případě, že aplikace nepracuje se soubory, používá se například Systém.) na prvním místě následované položkou Úpravy (Edit). Pak již je použití víceméně závislé na druhu aplikace a zakončeno je to nabídkou Nápověda (Help).

V nabídce Soubor jsou příkazy typu Otevřít, Uložit a další. Opět je dobré se řídit již zaběhnutým pořadím.

Podíváte-li se do nabídky Úpravy aplikace Notepad, uvidíte rozdělení této nabídky na několik částí pomocí vodorovných oddělovacích linek. Platí pravidlo, že příkazů v každém takovémto oddíle nemělo být více než sedm, doručeno je maximálně pět. Důvod je jednoduchý: pokud uživatel pracuje s nabídkou často, pak už ví, že to je někde ve třetím oddíle ke konci. A je to lepší, než kdyby si pamatoval, že je to něco mezi patnáctou a dvacátou položkou.

Zůstaneme ještě chvíli u již jednou zmíněné nabídky z Notepadu. Všimněte si, že některé příkazy mají u sebe výpustku (tři tečky), například příkaz Najít. Znamená to, že pokud zvolíte tento příkaz, neprovede se ihned, ale ve většině případů následuje dialog pro upřesnění požadavku. V tomto případě je tedy potřeba zadat co vyhledat a jakým způsobem. Závěr je tedy jasný: pokud jakákoliv položka menu akci neprovede ihned, ale bude nejprve potřebovat další informace, uvádějte za příkazem tři tečky (a platí i například pro tlačítka v dialozích). Uživatel pak ví, že se pořád nic neděje, že nic nezkazí a že může bez obav příkaz zvolit.

Poslední zastávka bude u klávesových zkratek (hot keys, též horké či teplé klávesy). Jestliže příkaz má přiřazenou klávesovou zkratku, důsledně ji v nabídce uvádějte (většina vývojových nástrojů to děla za vás). Nezapomeňte také na to, že některé akce (například otevřít soubor, tisk, …) mají již zaběhnuté klávesové zkratky a nemá cenu jim přiřazovat jiné.

Dialog sem, dialog tam

Dialog může leckdy přinést svému tvůrci nemalé problémy. Jednou to může být závislost na rozlišení, podruhé těch prvků je prostě tolik, že se nevejdou ani na dvacetipalcový monitor. Povězme si tedy pár základních pravidel pro tvorbu dialogů.

Každý vstupní prvek jako je editační řádka, seznam, zaškrtávací tlačítko a další by měly mít u sebe krátký a výstižný název. Tento název bývá umístěn před prvkem nebo nad. Je důležité, aby toto umístění bylo v celé aplikaci stejné. Pokud jednou umisťujete nad, umisťujte tak již všude (výjimkou je například zaškrtávací položka). Umístění „před“ většinou zabírá méně místa, ale umístění „nad“ má jednu velkou výhodu v případě, že hodláte aplikaci převést do jiného jazyka. Tam stačí v podstatě převést pouze tyto texty a není potřeba přeuspořádat obsah celého okno.

Každý dialog mívá tlačítka OK a Zrušit. Je potřeba zajistit, aby byly v každém dialogu na stejném místě (typicky vpravo dole). Dalšími tlačítky bývají Nápověda, či v případě průvodců Další a Předchozí. Občas je ovšem potřeba dát tlačítku jiný text (a význam). Nepište ale popisku zkratkami typu „vyhl. zaz. v dat.“, ale napište jej celý, jinak běžný uživatel může jen odhadovat, co to udělá, ale raději tlačítko nepoužije.

Příjemné bývá dát na tlačítka malý vysvětlující obrázek – uživatel pak nic nečte, ale orientuje se rychleji pomocí grafiky.

Ostatní

V některých aplikacích se může stát, že na vás počítač chvíli mluví česky a chvíli anglicky. Takové programy ovšem ztrácí na své profesionálnosti a autor se může zařadit mezi fušery (podotýkám ovšem, že jsou případy, kdy se tomu nelze vyhnout). Pokud to tedy jde, používejte vždy a pro vše jednoho jazyka.

Jedno ze sporných míst mohou být např. standardní dialogy Windows jako je Otevřít soubor a další. Zde se rozdílnost jazyku ještě toleruje. Horší je ovšem standardní dialog s dotazem, který je například v angličtině, ale popisky tlačítek jsou v češtině (či obráceně). V tomto případě jde o naprostou lenost a/nebo ignoranství autora, který odmítl napsat si tak jednoduchý dialog sám.

Máte-li operaci, která dlouho trvá, je potřeba o tom dát uživateli vědět. Nejlepší je procentuální ukazatel nebo informace, jak dlouho ještě operace potrvá. Zde je potřeba dát pozor na to, jakým způsobem je ona operace prováděna. Pokud zamezí například překreslování oken, uživatel může nabýt dojmu, že aplikace zamrzla a odstřelí ji. Vhodné je proto takové výpočty provádět třeba v novém vláknu, které není na uživatelském prostředí závislé.

Pokud vývoj některého projektu trvá déle, může se stát, že se změní název nějakého prvku a v prostředí se pak vyskytuje několik názvů pro jedno a totéž. Je proto vhodné mít někoho externího, kdo aplikaci prohlédne a na případné nedostatky upozorní.

Další nectností je používání jiných než standardních barev – například tlačítka jsou zelená, pozadí černá a pod. Taková aplikace pak září jako exotický papoušek, ale užitek bývá nulový. Pokud to tedy situace nevyžaduje, ponechte barvy nastavené systémem.

Posledním takovým problémem může být rozlišení. To, že vy promítáte na stěnu a máte tak desítky tisíc bodů na výšku i šířku nikoho nezajímá. Stále existují uživatelé, kteří na více než čtrnáct palců, rozlišení 800×600 a 256 barev nemají. Berte takové uživatele v potaz, jinak můžete ztratit i poměrně velké procento zákazníků.

Většina začátečníků volí cestu co neoriginálnějšího prostředí, což vede k tomu, že se uživatelé musí učit pořád a pořád něco jiného. Volte tedy cestu, která je de facto standard. Nebudou tak vznikat paskvily typu menu v Office, ICQ 2000 a další humusy.

Závěr

Obecně platí pravidlo, že všechny akce, které aplikace provádí, mají jít spustit jak pomocí klávesnice, tak pomocí myši. To jde ale proti ergonomickému pravidlu, že uživatelské prostředí má uživatele nutit měnit klávesnici za myš a opačně. Zde neexistuje rada, co s tím. Pokud se budete řídit prvním pravidlem, uživatelé budou spokojeni a případné bolení zápěstí apod. budou svádět na práci s počítačem globálně. Zvolíte-li druhý postup, uživatelé budou nadávat a vy budete uvrženi v nemilost a můžete se ergonomií ohánět jak chcete, bude vám to k ničemu.

Ať už tedy zvolíte jakoukoliv cestu, dbejte na to, aby estetický dojem z aplikace byl co nejlepší. Berte v potaz, že s programem by bez zaškolení měla umět pracovat i cvičená opice.